Fotogalerie spolu z blogem odesílaným přímo z cesty

1000 let po proudu Daugavy

10. 7. 2009, 11.07

Ahoj všichni nešťastníci, které jsem zařadil na svůj spamovací seznam (ale můžete se kdykoliv odhlásit).

Zdravím vás z Rigy, krásného hlavního města Lotyšska a doufám, že opět nebudete proti, když napíšu nějaké úžasné (ti, kteří jsou spíše ruskojazyční prominou) zážitky z cest.

Teď už je to lepší, ale bylo to pořád trochu jako sen, jako bych se nějak nemohl hned úplně adaptovat na to, že jsem na cestě. Musím přemýšlet nad tím, kolikátého je a který je den a je zvláštní pocit, že ještě před týdnem jsem seděl v kanclu a do poslední chvíle docela soustředěné pracoval.

V pátek 3.7. jsem večer dojel vlakem do Sosnowce v jižním Polsku a zastavil se na pár hodin u bratra a jeho krásné a milé skoromanželky. Byl dobrý pocit vědět, že pokud bych zapomněl něco důležitého (kromě ovšem třeba pasu), dalo by se to řešit ještě tam. Od svých bratrů Slovanů jsem pak pokračoval nočním vlakem do Suwałki. Překvapila mě ta pohoda (z Czenstochowé kupé sdílené s jedním člověkem), rychlost (630 km za 10 hodin přesně podle jízdního řádu) a nízká cena (sorry – nenapíšu, byl to dárek k narozeninám). Chybně jsem se domníval, že po celonoční cestě budu příliš unavený na stopování a nechal jsem si od bráchy zařídit jízdenku na autobus do Vilniusu. Od této zkušenosti jsem se rozhodl, že už pojedu jedině vlakem, stopem, na kole nebo půjdu pěšky. Připadalo mi, jako bych cestováním dálkovým autobusem ztratil většinu své možnosti volby. Důvodů je víc: celkem nudné čekání dvě hoďky v Suwałki a hodinu a půl v Marijampole, nesvoboda v tom, kam si sednout (k reklamě na okně přes kterou není moc vidět, ale pořád lepší než k 120 kilové ruské paní, která by mi pravděpodobně dala bídně zahynouti udušením ještě před Kaunasem), nedostupná většina zavazadla, určeny čas, kdy se člověk může milostivě jít vyvenčit (tudíž myslet na to, že kafe s půl litrem džusu bude lepší nechat si až na doma) a idiotský ruský krvák, navíc přesný plagiát The Fugitive s Harissonem Fordem. Zajímavé, že přítomnost dětí na palubě při tom nikoho nevzrušuje. Firma Ecolines stejně nemá s ekologií nic společného vzhledem k těm hektolitrům nafty. Na obranu této linky musím akorát dodat, že Litva mě přivítala bouřkou s lijákem a krásnými blesky. Na rozdíl od cesty před šesti lety, kdy přijet sem byl docela krok do neznáma, teď už jsem věděl, co zhruba očekávat a spíš teda na co se můžu těšit. Těšil jsem se na pohled na hranici (závory zvednuté, rozpadající se budky a nikde nikdo), kde jsem minule pochodoval asi pět kilometrů vyrušován veledůležitými soudruhy v uniformách. Stejně jako loni na slovensko-maďarské hranici mi přišlo, že takhle by mohly vypadat všechny hranice na celém světě. Nějak ty hranice stejně proti obchodu s lidmi, drogami a zbraněmi moc nepomáhají a slouží spíš k otravování normálních lidí.

Ve Vilniusu mě naštěstí čekali mí hostitelé z Hospitality Clubu – Lina a Algis, velká holka pracující nárazově coby pozorovatel EU na různých volbách všude na světě a velký kluk pracující coby architekt. Vzali mě na jakousi architektskou párty, kde řešili jak předělat nábřeží řeky Neris k obrazu svému. Projekty naštěstí nevypadaly nějak megalomansky a bylo docela zajímavé nahlížet takhle do budoucnosti.

V neděli 6.7. jsem napřed ráno zašel do kostela, což byla skvělá možnost poslechnout si čistou litevštinu delší dobu. Člověk je rád, když zachytí vůbec nějaké slovo, což je stejně spíš některé z vlastních jmen, číslovek, základních frází nebo přejatých slov. Pak jsem měl v plánu projít se po městě, ale zavolala mi Lina, že její kamarád jede zrovna do Trakai se svými japonskými hosty a může mě vzít s sebou. Tihle kamarádi architekti teď zrovna organizovali výše zmíněné setkání a hostili týden své japonské kolegy. Teď už rozumím trochu víc tomu, proč máme ve firmě takové problémy s japonskými zákazníky. Připadali mi všichni trochu cáklí, což bylo pravděpodobně oboustranné. Navíc bylo docela těžké se s nimi domluvit, protože jejich angličtina zní spíš jako japonština. No co už, je třeba se navzájem tolerovat. Jeli jsme napřed do Kernave, což je asi tak ekvivalent naší hory Říp. Celá Litva teď žila oslavami 1000 let první zmínky o zemi jako takové, takže tam byl festival podobný tomu, co se u nás organizuje občas ve skanzenu v Rožnově nebo jinde. Líbili se mi různí řemeslníci v dobových šatech nejvíc v takových situacích jako s telefonem, foťákem nebo cigaretou. Pak jsme jeli na zámek v Trakai, což je palác na jezeře s krásnými expozicemi, na které jsem bohužel neměl moc času.

Večer jsme se šli projít po městě a došli až na horu křížů, což je památník umučeným misionářům, kteří přišli obracet pohanské Litevce na křesťanství. Nakoupili jsme coby správná mezinárodní sebranka nějaké pivo a jídlo riskujíce pokutu, protože ve Vilniusu se nesmí konzumovat alkohol na veřejnosti. Štvalo mě to trochu, opět jako ztráta části mé svobody, kdy si můžu dát po jednom měsíci jedno pivo při slavnostní příležitosti. Otevřel jsem ho už cestou v parku a nedošlo mi hned, kam vlastně jdeme. U toho památníku jsem si pak připadal trochu trapně, jako bych pil pivo na hřbitově nebo v kostele. To se ukázalo jako oprávněný předpoklad tím, že jsem se řízl do palce o ostrý uzávěr a prolil tak svoji krev za tuto krásnou zemi podobně jako čeští a moravští dobrovolníci v bitvě u Grunwaldu (tak to jsem asi přehnal, vzhledem k tomu, že už to není ani vidět).

Děcka pak strávili noc na pondělí na nějaké párty, takže dopoledne jsem se opět procházel sám. 6. července je v Litvě státní svátek a tentokrát to pojali opravdu velkoryse. Tisící narozeniny jsou přeci jen jednou za život. Chtěl jsem jít do přírodovědného muzea, ale byl jsem vykázán mladou hezkou rusky mluvící policajtkou (čekal jsem v jejím případě spíš angličtinu), že ulice je uzavřena. Před prezidentským palácem byly davy lidí poslouchající projev prezidenta Valdase Adamkuse. Mluvil určitě skvěle. Nejvíc ze všeho mě bavilo testovat maximum zoomu na svém foťáku a fotit ostré hochy na střeše. Funguje dobře – bylo jim vidět až do tváře a expertovi by nedalo moc práce identifikovat i typ samopalu. Pak jsem nahlídl do nádherné katedrály a radši se tam moc nezdržoval, protože tam očekávali všechny ty různé náčelníky na mši. Nerad bych způsobil nějaké mezinárodní diplomatické faux pas, například chůzí po koberci, který není určen pro mě. Šel jsem pak na vilniuský hrad, z jehož střechy je krásný výhled na město. Naráz mi to hodně připomnělo Lvov na západní Ukrajině. Město podobně veliké, s podobnou architekturou a i ty velké parky s vyvýšeninami s historickými objekty jsou orientovány podobným směrem.

Večer jsem pak vyrazil za děckama na koncert pod širým nebem. Byly to různé pěvecké sbory z celé Litvy, zpívajíce národní písničky v krojích. Přišel jsem spíš až v druhé půlce, což bylo tak akorát, aby se mi to zalíbilo. Říkal jsem to svým místním kamarádům, že to byla skvělá ukázka zdravého patriotismu, která se u nás stává maximálně jednou za deset let, když nějací milionáři zrovna vyhrajou mistrovství světa v hokeji. Bylo většinou zataženo, Slunce vysvitlo akorát při písni "Bůh žehnej Litvě". Lidi byli dojati a skandovali jméno země: "LIE-TU-VA". Lině jsem definitivně zlomil srdce tím, když jsem se k nim přidal.

V úterý ráno jsme se rozloučili a vyrazil jsem stopem na hvězdárnu do Moletai, o čemž napíšu příště, pokud vás to bude ještě bavit. Teď už si připadám jako grafoman a musím se nějak dopravit na největší lotyšskou hvězdárnu do Baldone, abych to ještě nějak rozumně stihl. Mějte se krásně.

Ondra

Riga navždy

12. 7. 2009, 3.27

Ahoj všichni,

hlásím se opět se svým slohovým cvičením z Rigy a pokud dovolíte, budu pokračovat tam, kde jsem minule přestal.

V úterý 7.7. ráno jsem se rozloučil se svými hostiteli z Vilniusu, což bylo obzvlášť dojemné, jelikož s Linou jsme si museli jedině padnout kolem krku. Rozhodl jsem se samozřejmě pro stop a naštěstí mi děcka poradili dobré místo. Litva je na stopa super a člověk většinou nečeká dlouho. První svezení bylo od (asi) mamky s dcerou, které jely na nějaký archeologický sraz a vykopávky do Dubingiai. Nasadil jsem na ně ruštinu, z čehož asi zas tak úplně nadšené nebyly, ale pokecali jsme. Váhal jsem trochu, jestli se tam nepodívat taky, ale radši jsem se rozhodl pokračovat. Po nějaké chvíli mi zastavila luxusní dodávka s dánskou značkou. Přepnul jsem se zpátky do angličtiny, ale ukázalo se, že chlápek je místní, akorát žije v Dánsku. Bylo to zvláštní, jako by měl ze mě radost, že někoho zajímá Litva, a že stop není způsob, jak ušetřit, ale spíš seznámit se z místními. Rozloučením "Viso gero" jsem ho pak asi definitivně dostal. Místní jsou navíc k Čechům přátelští, což platí pro celé Pobaltí vzhledem k pocitu historické sounáležitosti mezi menšími národy, skřípnutými nevýhodně mezi Německem a Ruskem. Popojel jsem pak ještě kousek dodávkou s ruskojazyčným mlaďochem z Daugavpils, kam jsem měl namířeno následující den. Od odbočky na vesnici Kulionys, vedoucí k hvězdárně, jsem očekával spíš pěškobus, ale svezl mě kus ještě mladý týpek s holkou, kteří mě zahlídli už na té silnici z Vilniusu.

Zdálky už byly vidět dvě kopule s něčím, co vypadalo jako létající talíř. Když jsem se dohrabal blíž, zjistil jsem, že to není samotná hvězdárna, ale tzv. etnokosmologické muzeum. Měli tam jakousi prohlídku s průvodcem až docela za dlouho, takže jsem ještě radši pokračoval k samotné hvězdárně. Je to tudíž něco jako kdyby ondřejovská a petřínská hvězdárna stály vedle sebe. Vlezl jsem na drzo dovnitř a asi čtvrt hodiny si mě nikdo nevšiml. Pak se dostavil vědec středního věku, který mi okamžitě po mém představení zvýšil prioritu a vzbudil svého mladého kolegu (bylo to asi ve tři odpoledne), aby mě tam pořádně provedl. Mladý kolega byl student Mindaugas, s kterým jsme zabředli postupně do jakž takž odborné a kolegiální diskuze. Vzal mě k největšímu dalekohledu v Pobaltí – 1,65 m v průměru na montáží typu anglický kříž. Momentálně tam měli jako hlavní přístroj zařízení pro měření radiálních rychlosti. Zabývají se tam fotometrií a astrometrií hvězd, exoplanetami a za použití ještě dalších přístrojů tam loví nějaké ty planetky. Z kopule byl krásný výhled do okolí, protože je to docela vysoká věž. Dělají tam taky občas nějaké letní školy astronomie a konference, což se údajně sestava zhruba čtyř hodin nějaké práce denně a zbytek dováděním v lesích a koupáním v jezerech.

Vrátil jsem se pak do toho muzea, což jsem ovšem neměl dělat. Čekalo se na jakousi lotyšskou výpravu, která měla domluvený výklad v ruštině. Když přijeli, tak veškerá prohlídka sestávala z vysupění na tu vysokou věž, odkud se ovšem nedalo odejít, protože chudák průvodce tam zůstal sám. Z prosklené kopule nebyl zas až tak pěkný výhled, protože skla nějak moc nevyčistili. Smutně jsem se koukal na krásná jezera v okolí a strašně toužil do některého z nich plácnout své unavené tělo. Průvodce vykládal docela hezky, ale byla to pro mě spíš lekce ruštiny než astronomie. Mají tam zatím 80cm dalekohled, do kterého ovšem ještě nepořídili zrcadlo. Před šestou večer jsem konečně mohl vyrazit k tomu krásnému jezeru, nahodit negližé a zaplavat si. Cestou jsem se seznámil s jistou Natašou a jistým Simonasem, kteří mířili k muzeu. Dohodli jsme se, že rozbijeme tábor o kus dál. Nataša mi pak prozradila, že se neustále dohadovali, jestli spolu budou mluvit rusky nebo litevsky. Tím pádem jsem jim to vyřešil a aby měla dáma přednost, přešli jsme na ruštinu. Bylo super přepnout kontext z cestování po městech na táboření v přírodě. Rozdělali jsme oheň a uvařili večeři a čaj, dělíce se o různé zásoby. Tábořiště jsme měli na břehu jezera u jakéhosi pohanského oltáře, v jehož středu byl dřevěný perun a kotel, v kterém se o slunovratu vaří býčí hlava. Prý to dokonce někteří myslí vážně, jako skutečnou víru. Mě přitahovalo permanentně jezero a před půlnoci jsem do něj vlezl ještě jednou. Děcka ještě dostaly lekci základní orientace na obloze, na což bylo potřeba čekat dost dlouho, jelikož touhle dobou jsou tady na severu krátké a světlé noci.

Ve středu 8. července jsem začal den tím nejdůležitějším – rozděláním ohně. Uvařil jsem čaj a s děckama jsme pak uklohnili i nějakou snídani. Opět jsem to nezvládl a plácl sebou naposledy do toho jezera. Pak jsme se rozloučili a jelikož jsme byli rozptýlená jednotka a bylo to s každým zvlášť, u dojaté Nataši se to opět neobešlo bez přátelského objetí. Prošel jsem se ještě kolem druhého jezera kvůli tomu nejdůležitějšímu – pramenu pitné vody a pak vyrazil opět do civilizace směrem k hlavní silnici. Svezl mě ještě takový slušný týpek, jehož jsem tipoval na zaměstnance hvězdárny, který ale odbočoval opačným směrem, takže jsem pak zůstal trochu viset na hlavní cestě, kde všichni jedou docela rychle. Čekal jsem tam dost dlouho a přesunul se pak ještě o kus dál, což stejně nebylo o moc lepší, ale měl jsem aspoň lepší výhled. V Litvě i v Lotyšsku je daleko zachovalejší a divočejší příroda než u nás, údajně pro nižší úroveň mechanizace zemědělství, ale spíš i kvůli nižší úrovni osídlení. Vesnice Kulionys, kde stojí hvězdárna, spočívá vesměs v několika rozptýlených farmách.

Když jsem tam tak stál na té cestě, tak mi opět přišlo to, co už někdy předloni: "Člověče, je ti přes třicet, vyděláváš celkem slušné prachy a stojíš tady někde uprostřed ničeho na cestě." Napadlo mě, že bych si snad jednou za rok mohl přeci jen dovolit rozmáznout svou ekologickou stopu trochu víc a třeba si nějaké auto půjčit. Ovšem tím by člověk taky ztratil část své svobody, pořád aby na ten krám dával pozor, stresoval se navigací v cizích městech a obával se havárie, která by mu zanechala nepojízdný krám tisíc kilometrů od domova. Nakonec mě naštěstí nabral mladý týpek, který měl kolegiální soucítění, jelikož toho taky dost projezdil stopem. Nastala opět zajímavá diplomatická výměna názorů, kterou nakonec ocenil tím, že mi evidentně upřímně poděkoval za příjemnou společnost.

To bylo ve vesnici Daugailiai. Čekala mě cesta přes hranici, což bývá většinou trochu těžší, takže jsem si napsal ceduli D-PILS (poradil mi to tak jistý Karlis před šesti lety, Daugavpils by se mi stejně na tu A4 nevešlo). Vyplatilo se to. Zastavil mi kamión, jehož brzdná dráha znamenala docela dlouhou procházku. Byl to pohodový postarší řidič a rusky mluvil s přízvukem, který jsem nebyl schopný identifikovat. Ptal jsem se ho, jestli ví, kde je ve městě ulice 18. listopadu. Odpověděl, že jasně, že mě doveze až před ten dům, jehož číslo jsem mu řekl. V něm bydlí jistý Saša, můj další kontakt z Hospitality Clubu. Jinak jsme poslouchali běloruské rádio s pěredačou pro děti a celkem mile pokecali. Saša mi na SMS odpověděl, že budu muset trochu počkat. Nevadí, byl milý už když jsem mu zavolal z Vilniusu. Na mé představení odpověděl: "Výborně". Takže jsem se dostal přes další krásnou hranici, která se sestava pouze z velkého státního znaku a jinak nikdo nikoho neotravuje.

Daugavpils je druhé největší město v Lotyšsku, nicméně lotyšsky tam nikdo nemluví, protože asi 80 procent obyvatel je neurčitého slovanského původu. Dá se říct, že to jsou Rusové, nicméně Saša pak tvrdil, že v historii se tam pomíchalo tolik národnosti, že ruština akorát sloužila jako společný jazyk. Tím je tedy trochu podobný Oděse na Ukrajině. Teď je to tak trochu depresivní "zóna" jako z knihy Strugackých Stalker, s prominutím postsovětský blbákov, kde život je dost těžký. Ještě při příjezdu mě přivítala budova věznice, která se všemi těmi strážními věžemi a ostnatými dráty vypadala jako Alcatraz. Nepostavili ji moc dobře, jelikož je pod úrovní hlavní silnice, takže je vidět až na nádvoří. Nicméně projít se pak k Sašovu domu byla pohoda a vypadalo to normálně. Velice se mi zalíbilo, že mě místní ani moc neodhadují na cizince. V Litvě mě párkrát oslovili litevsky a tady, když jsem se při ptaní na cestu jedné paní nemohl hned vymáčknout, mi řekla, ať klidně mluvím lotyšsky.

Před činžákem podobným, jako ty méně luxusní v Kyjevě, jsem odpočíval na lavičce pozorován velkým psem, naštěstí z okna. Saša pak dorazil na kole a hned bylo líp. Je to student geologie, předchozím vzděláním elektroinženýr. Jeho právní status je takové trochu vakuum, jelikož je obětí místní politiky dvojího druhu občanství-neobčanství. Znamená to, že jeho pas je ne úplně pasem – anglicky dokonce "Alien’s Passport" a na většině hranic s tím má problémy. Ruskojazyčný obyvatel země dostane plné občanství pouze po složení zkoušek z jazyka a historie (což by v tomto případě problém nebyl), složení větší sumy peněz (což už by bylo horší) a přísahání věrnosti zemi (nevím osobně, jak by se mi chtělo přísahat věrnost Klausovi a Topolánkovi a podobným politickým mrtvolám). Další věc je, že změní i jméno a z Aleksandra Gridasova se naráz stane Aleksandrs Gridasovs. To způsobí problémy při hledání práce například v Moskvě, protože tam zase probíhá propaganda opačného směru proti všem obyvatelům Pobaltí, kteří týrají ruskou menšinu. Taky nevím, jak bych se cítil po přestěhování do krásných slovenských hor, kdyby mi velkomožný pán policajt povedal: "Teraz ste Slovákom. Iba vám škrtneme ten háčik vo vašom mene." Pravda je jako vždy někde uprostřed. Lotyši si jako národ taky dost vytrpěli. Okolí města je prý ještě depresivnější, což se mi ani nechtělo zkoušet. Po rozpadu SSSR zkrachovaly nejen nekonkurenceschopné továrny, ale i zemědělství, což zanechalo v místních beznaděj utopenou v alkoholu. Se Sašou jsme pak šli například kolem místní střední školy, která byla zrušena zjevně pro nedostatek vzděláníchtivého žactva. Možná tady někde se i zvyšují ty hrozně statistiky, kdy pobaltské země jsou na špici sebevražednosti ve světě.

Prošli jsme se teda hlavně po pevnosti, což byl výkřik vojenské technologie 18. a 19. století. Zas až tak moc jsme toho neviděli, protože bylo třeba zdrhnout před prudkým deštěm, což se stejně nepodařilo a zmokli jsme jak mokré myši. Doma jsme se pak usušili a usnuli spánkem spravedlivých. Ve čtvrtek ráno jsme se rozloučili před domem, přičemž mi přišlo, že pro mě je to úplná pohoda, jet jenom do Rigy. Saša totiž vyrazil stopem někam k Moskvě na svatbu svých známých, kde musí být do soboty. Začaly se mi vybavovat různé písničky od Vysockého: například o člověku, který jede bez pojištění a kterému zůstaly ještě tři čtvrtiny jeho cesty. Nebo něco jako:

"Ať se daří, šeptala mi voda,
a který to byl den,
ach ano, středa".

To kvůli tomu, že kvůli únavě už musím přemýšlet nad tím, který je den, kolikátého je a občas i v které jsem zemi. A jo, Lotyšsko, Daugavpils neboli Dvinsk. Vypadá vlastně úplně normálně a přejet ho tramvají nedá žádnou práci. Z místa, které mi Saša poradil mě hned svezl starší chlap asi pět kilometrů a trval na tom, že tam to bude lepší. Byl to konec města s pohodlnou zastávkou a křižovatkou cest i železnic. Naskočila mi další Vysockého písnička Variace na cigánské téma: "U té cesty je pustý les s babami jagami." Zastavil mi chlápek s minibusem a vybafl na mě: "5 latů" (dvě stovky). Slušně jsem ho poslal na Mars. Pak mi zastavil nějaký místní člověk v autě, které bylo cítit mlékem. Jede prý jen 5 kilometrů, ale je to už za jakousi křižovatkou, kde to určitě bude lepší. Poděkoval jsem mu, ale slušně jsem ho odmítl, protože jsem správně předpokládal, že tam už auta pojedou příliš rychle na nějakého stopaře. Rozjel se a pak se pro mě vrátil. To už jsem odmítnout nemohl a dostal jsem se teda na něco, co je na mapě dálnice, ale evropským standardům to úplně neodpovídá, jelikož se tam dá otáčet, chodit pěšky (stopovat), nebo jezdit na kole v protisměru po krajnici. A tam jsem zůstal asi dvě a půl hodiny u mostu přes řeku Liksnu. Opět mi přišlo, že už na stopa nemám trpělivost a že můj čas je mnohem dražší než dřív. Před pár týdny jsem radši o víkendu zaplatil za oběd v hospodě než abych si něco klohnil, abych mohl splácat rychleji další krásný protokol a teď tady ztrácím čas na silnici.

Unavený tím vším jsem na chvíli zalehl na karimatku a své dlouhé unavené nohy plácl na svůj přetěžký batoh. Když jsem se podíval na oblohu, veškerá chuť k odpočinku mě přešla, jelikož se blížila bouřka ze dvou různých směrů. Ceduli s nápisem RIGA (dlouhé i s čárkou vodorovně) jsem schoval už dávno, jelikož hlavní bylo se odtamtud dostat téměř kamkoliv. Přiblížil se náklaďák s návěsem na dřevo, zakymácel se ze strany na stranu, ozvala se rána a velký kus železné obruče cinknul o silnici. Zamával jsem na řidiče, ale evidentně byl rád, že jede a projevil tak největší ignoranci, s jakou jsem se poslední dobou setkal. Velký zahnutý kus železa zůstal uprostřed levého jízdního pruhu. Provoz je tady jinak překvapivě nízký, občas si člověk užije tři minuty ticha, než něco jede. Tudíž jsem se okamžitě rozhodl, sebral bágl a popošel těch 100 metrů zpátky k tomu krámu. Naprosto jsem netoužil vyzkoušet si v praxi, co jsem se naučil od cynického záchranáře pana Bečváře na kurzu první pomoci a když byla další minuta ticha, sebral jsem tu desítikilovou zahnutou kolejnici a zahodil ji do trávy.

Později mi přišlo, jakoby všechno mělo nějaký smysl, i to idiotské čekání tak dlouho, kvůli někomu, kdo by si v lepším případě rozpáral pneumatiku a v horším se zabil. Hned vzápětí mi zastavila plnoštíhlá slečna a vzala mě do města Livani. Nesměle jsme konverzovali, přičemž si mě prohlížela a záhadné se usmívala zpoza černých brýlí. Je z města, které se jmenuje Madona. Začalo prudce pršet a zase přestalo. Jela do centra, ale vzala mě až na konec města a otočila to pak zpátky. Budiž ji můj úsměv, "bolšoe spasibo" a mé krásné modré oči poděkováním. Odtud mě asi po pěti minutách čekání vzal mladý týpek, s kterým jsme si docela padli do noty, mimo jiné probíráním zkoušky z diskrétní matematiky. Jel až do Rigy, po té samé ulici, kam jsem se potřeboval dostat. V tom byl ovšem opět Vysockij – Pravda a lež: "…a ani nevíš, kde dneska přenocuješ". Nepovedlo se mi totiž sehnat nikoho přes Couch Surfing nebo Hospitality Club, takže mi Saša domluvil nějaké své ruskojazyčné kamarády. Vyklubali se z nich tři sympatičtí týpci, Dima, Maxim a Igor, který mi přenechal na víkend celý svůj pokoj i se zapnutým notebookem připíchlým do sítě. Přišli ještě kamarádi Vadim, Káťa, Nasťa a ještě Káťa, aby se to nepletlo. Děvčata projevovala o příchozího cizince nevšední zájem, což jsem nakonec vyřešil tak, že jsem je nechal s šampaňským a vyrazil ještě na večer do centra.

Zvláštní pocit. Tak jako loni poslední den v Kyjevě i tady je naráz vše tak jednoduché. Maršrutka číslo 216, která se přižene za čtvrt hodiny až na bulvár Brivibas s nádhernou sochou svobody, široká řeka Daugava, nad kterou krouží a krákorají mořští rackové, rižský dóm, má oblíbená katedrála. Plán města jsem tento večer vůbec nevytáhl, věděl jsem kam jít. Krásné město v krásné zemi, kde se člověk mluvící rusky a anglicky domluví úplně s každým. U kostela sv. Petra seděli na lavičce dva mladí týpci a mluvili česky. Dal jsem se s nimi do řeči a naráz jsem měl skoro problémy se vymáčknout a připadalo mi, že moje spisovná čeština zní nějak zvláštně. Byli z Prahy a mířili z Estonska domů, nočním vlakem do Panevežys, pak stopem do Polska a pak vlakem domů, aby se to nepletlo. Docela spěchali, tak jsem se jich s pochopením zeptal, jestli musí být v pondělí v práci. "Ale ne, v neděli bychom chtěli vyrazit na vodu." Na což nezbylo než odpovědět, že to je samozřejmě důležitější než nějaká práce. Navzájem jsme si popřáli štěstí, jelikož už se blížil odjezd poslední maršrutky. Začala tam hrát písnička mého mládí: "Just another day without you". To taky sedělo a celý ten večer mi připadal ohromný. Myslel jsem na to, že na mysu Kolka pak snad ze sebe spláchnu všechen prach z cest, různá oboustranná citová zklamání, stres z posledních dvou semestrů a práce a třeba i nahradím kafe obíhající v mých žilách krví. Mezitím mě ovšem čeká ještě nějaká ta práce ve velkém městě.

Omlouvám se, pokračování bude příště, stejně jsem se nějak rozjel. Mám tudíž zpoždění. Příště to bude o největší lotyšské hvězdárně v Baldone a o bojovém vyčerpání v Rize. Teď máme za sebou krásný večer na rozloučenou s Dimou a Maxem, oni s vodní dýmkou a já s nějakým tím lotyšským pivem. Ráno mě čeká vysněná cesta na Kolku, kde ovšem budu offline, takže se možná ozvu až uprostřed týdne někde z Ventspils. Sorry za grafomanii, pokud jste v práci, vemte si to radši domů, protože člověk by si svoji odměnu měl přeci jenom zasloužit (to jsem si brzo vzpomněl s takovým upozorněním). A prosím, prosím, nepište, abych byl opatrný, to je pro mě coby perfekcionistu celkem zbytečně. Tak zas příště.

Ondra

Riga jednou za deset let

12. 7. 2009, 9.35

Sveiks!

Doufám, že jste si na můj projev už zvykli. Omlouvám se za několik hrubých gramatických chyb, kterých jsem si pak všiml a za jedno FWD, kdy jsem vyměnil políčka a neposlal to na slepou kopii. Unavený člověk je nebezpečný a dělá různé chyby.

Tudíž něco o pátku 10.7. Měl jsem přes svou virtuální kamarádku Agnese z města Ogre (to opravdu není anglicky) domluvenu návštěvu největší lotyšské hvězdárny v Baldone. Vstal jsem ovšem docela pozdě a Igorův počítač se ukázal takovým lákadlem, že po poledni už bylo potřeba docela spěchat. Díky Agnese, která je teď někde mezi Moskvou a Urumči na cestě na zatmění Slunce do Šanghaje, jsem měl mapy i s jízdními řády. Znamenalo to pět minut na přestup na docela velkém autobusáku u hlavního nádraží. Řidiči mi naštěstí poradili a autobus jsem stihl podobným stylem, jakým jezdím domů z práce a jak mě to mí drazí rodiče naučili.

V Baldone jsem se vydal na radu místních směrem k hvězdárně a ještě byl svezen postarším člověkem, který si opět speciálně kvůli mě zajel až do toho temného lesa. Profesor Eglitis nezněl předtím v telefonu úplně nadšeně a připadalo mi to vůbec trochu drzé a měl jsem trochu trému. Otevřel mi tedy (je to takový důstojný starší pán) a na mé omluvy, nakolik ho ruším, odpověděl upřímně, že trochu. Vzal mě k jejich největšímu dalekohledu typu Schmidt-Cassegrain s 120 cm v průměru. Starší lidi mě většinou mají docela rádi, jelikož se snažím v takových situacích spíš poslouchat než mluvit. To je zvlášť moudré rozhodnutí, vzhledem k velkému rozdílu mezi mou úrovni znalosti ruštiny a úrovni zdejších lidí vyrostlých v SSSR. Dostal jsem tudíž přednášku o uhlíkových hvězdách a asteroidech a taky domácí úkol. Jedna se o specifický problém s vyčítáním čipu CCD kamery, který ovšem budou řešit spíš moji vyučující nebo zkušenější kolegové. Tudíž tři velké fits soubory se snímky putovaly na můj flash disk, poté, co jsme zjistili, že se u nás používají stejné kamery.

Rozloučili jsme se a ještě jsem si ten areál chtěl trochu obejít. Stihl jsem si akorát vyfotit pomník bývalého ředitele, který měl zásluhy o rozvoj astronomie jak pro svou pracovitost, tak i pro kontakty na politbyro v Moskvě. Začalo pršet a profesor Eglitis za mnou vyrazil v autě, aby mě odvezl do města. Takže to vše snad pro něj nebyl úplně zabitý čas s nějakým studentem, časem o těch pruzích na snímcích (doufám) něco zjistím. V Baldone jsem při nákupech narazil na místního skinheada, který si mě zkoumavě prohlížel. Nicméně nejspíš jsem mu byl "salám" i se svou ruštinou s údajně anglickým přízvukem. Možná má doma nějakou tu vlajku SS-legie "Lettland", která se vyznamenala bojem proti Rudé armádě, ovšem vzbuzuje kontroverze, jelikož bojovala ne zrovna na té správné straně.

V Rize jsem pak stihl večerní varhanní koncert v katedrále. Byl to skvělý odpočinek, vřele doporučuju. Zcela správně jsem si vybral ten nejlevnější lístek na boku, jelikož varhany jsou stejně vzadu, takže nemá smysl sedět uprostřed za dvojnásobnou cenu. Takhle byl výhled i poslech skvělý i se spoustou místa kolem. Přišlo mi divné kupovat si ještě za ekvivalent dvacky program, vzhledem k ceně vstupného. Toho jsem ovšem hned po začátku zalitoval. Poznal jsem stoprocentně akorát Bachovo "Jesus bleibet meine Freude", ale i tak to byl zážitek. Varhany z roku 1884 byly v době vzniku největší na světě.

Včera jsem po vydatném spánku vyrazil s Dimou do města. Pracuje teď v počítačovém obchodě, což sice vyžaduje dost znalostí, ale není to práce jeho snů, vzhledem k tomu, že je právník. Krize je zde obzvlášť drtivá a projevuje se i v protekci při přijímání nových lidí. Jedním z důvodů krize je i ohromně roztočené nakupování na dluh, zvláště nových aut. Spousta lidí tudíž zůstala jak bez auta, tak bez peněz.

První zastávkou byl evangelický kostel (rozměry spíš katedrála) sv. Petra. Hlavně jsem chtěl na věž, která dříve sloužila i jako maják, jelikož minule už jsem to nezvládl. Výhled je úchvatný a je zbytečně to popisovat, musí se to zažít. Další minule opomenutá věc bylo Muzeum okupace v sovětské černé kostce. Byl to silný zážitek, kdo nemá cit pro jednotlivé lidské osudy, to nejspíš nepochopí.

Ozval jsem hlad, který jsem odbyl v jakési luxusní restauraci slušným jídlem za cenu, které by v centru Prahy byla směšná. Akorát jsem způsobil menší faux pas se spropitným, jehož výše sice byla dostatečná, ale nebylo předáno tím správným způsobem. Musím si to opět někdy zopakovat v **** hotelu Odessa, abych nevyšel ze cviku. Pak nastalo něco, co by se dalo nazvat bojové vyčerpání. V takový moment člověk buď usne i třeba v metru (které zde ovšem není) nebo si musí dát dávku kofeinu, což jsem pak i udělal a nechal se tak vyfotit na lavičce americkým turistou, který o správném focení evidentně nic nevěděl. Vypadám nic moc, oblečený spíš jako do lesa, s unaveným výrazem a ověšen různou výstrojí na způsob bágl pro dlouhodobý život mimo základnu (ten ovšem zůstal na ulici Višku), lehká výstroj pro vedení boje a to co je přímo připevněné na člověku je výbava pro přežití (v tomto případě prachy a podobně vymoženosti).

Odpočíval jsem v kostele sv. Anny a sv. Jakuba, což jsou opět skvělé stavby. Obešel jsem ještě hrad, který slouží jako obří muzeum, na které jsem ovšem neměl sílu, a zároveň jako prezidentský palác. Dalšího ostrého hocha jsem si vyfotil 400 mm zoomem na památku. Před hradem je pomník lotyšským dětem, odvlečeným na Sibiř a za kostelem pomník padlým demonstrantům, které v lednu 1991 zastřelili Gorbačovovi zabijáci z jednotek sovětského ministerstva vnitra OMON. Tam jsem narazil na skupinu českých turistů o velikosti autobusu, což jsem vyřešil zbabělým útěkem, jelikož na to jsem opravdu neměl sílu. Jedna slečna si mě zkoumavě prohlížela, možná ji zaujal nápis Radegast na mém tričku. Turistů od minula v Rize o něco přibylo. Objevili zřejmě zdejší ohromné množství památek a nízké ceny. Taky je to město kontrastů, od žebráků, kteří ovšem vypadají velice zdravě, přes důchodce prodávající jahody, EMO děcka somrující cigarety až po zbohatlíky v luxusních autech a luxusní prostitutky.

Stačilo mi to zase na nějakých pár let a vydal jsem se tudíž k Dimovi do práce a jeli jsme pak spolu domů. Později jsme vyrazili autem pro Káťu a Maxima na koncert nějaké lotyšské metalové skupiny. Byli z toho trochu zklamaní, ale to už na mě byla příliš odborná diskuze, jelikož jsou to všechno různí hudebníci, kteří spolu i občas hrajou. Káťa byla odvezena domů a my jsme zůstali ve třech coby pánská jízda v jednom bytě. Byla to ohromná zábava a ani jsme skoro nic nemuseli pít. Přeci jenom chlapi spolu můžou i mlčet a výborně si při tom rozumět.

Kluci šli spát, jelikož vstávali ráno do práce a mě přitáhl Igorův FS Amilo a psal jsem to, co jste už dostali minule. Takže opět sorry za změnu plánu, chtěl jsem to dorazit ještě teď v internetovém a herním doupěti nad MC Donaldsem u hlaváku. Teď se konečně dostávám k tomu nejdůležitějšímu pro suchozemskou krysu – k moři, na poloostrov Kolka a národní park Sliteres. Jestli z té vody nedostanu omrzliny, tak ještě něco napíšu, pokud bude zájem. Mějte se co nejlíp.

O.

V začarovaném divokém lese

17. 7. 2009, 11.06

Ahoj kamarádi,

hlásím se opět se svým Rádiem Jerevan, tentokrát z Klaipedy, třetího největšího litevského města. Počítač jsem naposledy viděl v neděli dopoledne v Rize, takže sorry, jestli to tentokrát opět nebude úplně stoprocentní.

V neděli 12.7. ráno jsem se nějak sesbíral a vyrazil s Dimou do práce. Pár sekund před koncem půl hoďky v e-café jsem dopsal a odeslal minulou slohovku, odhlásil se a jako správný paranoik vymazal osobní data. Už jsem psal o tom pocitu města, kde se člověk jakž takž vyzná, takže stačila čtvrthodina na návrat na nádraží, koupení jízdenky do Sloky, výměny 30 euříků a rozloučení s dojatým kamarádem.

Tudíž jsem se loučil s Rigou z okna vlaku, který projíždí přes Jurmalu, což je tak luxusní město, že normální člověk si tam koupí akorát tak zmrzlinu. Sloka je tedy její západní konec. Neznám etymologii toho názvu, s hudbou to asi nemá nic společného, ale napadlo mě později, že by to mohlo být něco jako slota nebo stoka. Na nádraží mě přivítal občan tmavší pleti a spustil na mě svou historii o dceři v nemocnici a o jednom latu (asi 37 Kč), který potřebuje na jízdenku. Nepřipadalo mi naprosto rozumné mu cokoliv dávat, vytahovat peněženku, ani zajít si na záchod, které na těch příměstských vlacích jaksi chybí. Cestou jsem ho odbýval hlavně univerzálním ruským slovesem "davaj", což může znamenat od ahoj na rozloučenou, přes "dej mi to", až po "vypadni". Bohužel jsem se ještě ptal na cestu řidiče autobusu a nepřizpůsobivý občan se ke mně vrátil podporován svým kolegou a opět začal se svým kolotočem. Nepřátelská debata za rychlé chůze nabírala na obrátkách, takže jsem se nakonec s výrazem naprosto upřímné zlosti zastavil, ukázal mu podobným gestem, jakým jsem někdy jednal s naším miloučkým psem a prohlásil: "Vrať se okamžitě na to nádraží nebo na tebe zavolám policajty!" To byl naštěstí konec diskuze a později mě napadlo, že na mě možná byl hezký pohled. Automaticky jsem zanadával: "Svoloč takaja…". Celé to město mi silně připomnělo Illičivsk na Ukrajině, což byla vzpomínka, která mi vehnala do žil dávku adrenalinu. V centru už to bylo naštěstí normální a scéna kdy jeden mrňous podává způsobně zatoulaný balón druhému mrňousovi (který na oplátku způsobně poděkuje) mě docela uklidnila.

Pokračoval jsem pak na hlavní silnici, kde se na mě přilepil ještě nějaký místní týpek a snažil se mi za pomoci lámané němčiny prodat třešně, což jsem odmítl vzhledem k jogurtovému obědu, a posléze ještě pro jistotu i nějaký telefon. Mým jediným přáním bylo odjet pryč, což byl docela problém, vzhledem k luxusní klientele na silnici. Už jsem zjistil dřív, že kvůli BMW, Mercedesu apod. skoro ani nestojí za námahu zvedat ruku. Minula mě taky oktávka s pražskou značkou s označením diplomatického sboru. Na český nápis na tričku zareagovali spíš přidáním plynu, proč zbytečně šířit, že jedou na služebku někam na pláž. Nakonec jsem se po dlouhém čekání odtamtud dostal asi jen pět kilometrů s rybářem, který projevil velké nadšení pro Česko, zvláště Gotta a Matušku, na což jsem ho musel zpražit zprávou, že ten už to má za sebou. Měl jsem pocit, jakoby se mi moře pořád vzdalovalo a nemohl se k němu dostat. Za pár minut měl jet autobus na Kolku, do kterého se mi vůbec nechtělo, ale rozhodl jsem se ho vzít, vzhledem k nízkému provozu po pobřeží. Nástup dovnitř jsem ocenil dvěma českými slovy: "Do prdele." (omlouvám se, život je někdy takový). Bylo skoro plno, vepředu seděli nějací místní občané tmavší pleti, z kterých se šinul smrad, vzadu byla nějaká mládež i s dvěma koly a všemu tomu vévodil ožrala, který sotva stál na nohou, pokud se zrovna rozhodl projít se po autobuse. Sedl jsem si vedle nějaké normální starší paní a smutně se díval na moře a okolí. V městečku Roja jsem při přestávce vzpomínal na dobré lidi, které jsem tam minule potkal a pozoroval toho opilce, který by u nás letěl ven hned v první zatáčce mezi Liptálem a Sirákovem, pokud by se vůbec dostal dovnitř. Proč ovšem přicházet o zákazníky.

Konečně jsem se dostal do samotné Kolky a známou cestou vyrazil přímo ke břehu, který ještě tvoří rižský záliv. Moře mě přivítalo jako rozbouřený starozákonní živel, což jsem ocenil shozením báglu a seknutím sebou do písku. Napadlo mě, co u takovéto své fotky psala jedna slečna z Vilniusu, že člověka je někdy potřeba úplně rozbít, aby se mohl zase složit. Pokračoval jsem na samotný mys, což je zajímavé místo v tom, že člověk skutečně vidí to, co je nakreslené na mapě. Je to prostě takový roh Lotyšska, na jih vede břeh rižského zálivu a na jihozápad otevřený břeh Baltu. Po dně odtud vybíhá dlouhá mělčina až k majáku, kam jsem se toužil někdy dostat. Začalo drobně pršet, což mi moc nevadilo a vychutnával jsem si to místo. Lidi se na mě koukali trochu divně, spousta lidí nějak ani moc nechápe, jak může někdo cestovat sám jen se svým báglem a považují takového člověka za nebezpečného, což je pro dotyčného blbý pocit. Vyrazil jsem po břehu směrem k Mazirbe, které je asi 20 km daleko. Zatoužil jsem po teplé večeři, což ale vyžadovalo větší množství pitné vody, takže jsem zašel víc do vnitrozemí. Byl to těžší úkol, než jsem čekal, takže procházka se protahovala a začali nepříjemně dotírat komáři, kteří si z mého prošlého repelentu evidentně moc nedělali. Přešel jsem na ukrajinštinu a neurčitě do vzduchu pronesl: "Buď laska, vodičku…". Narazil jsem na špinavý potok kolmo ke směru, kterým jsem šel a nezbylo než pronést: "Tak tolik jsem jí zase nechtěl.". Byl to močál a nezbylo než se vrátit na břeh a na teplou večeři zapomenout. Postavil jsem stan v improvizovaném tábořišti a po pár hodinách spánku v pondělí ráno zjistil, že zase prší. Hodil jsem do sebe snídani a zase usnul. Napadlo mě, že je to ale depka.

Probudil jsem pozdě dopoledne po dohnání spánkového deficitu do nejlepšího pondělí za posledních deset měsíců. Svítilo Slunce a moře se ukázalo jako docela teplé. Vrátil jsem se kus zpátky k velkému domu a požádal hospodáře o vodu. Byli to nějací bohatší lidí s třemi luxusními auty, ale chlap byl docela normální a i jejich dům postrádal plot. Tím se dají vždycky odlišit místní a chataři. V domě byla spousta dětí a usměvavá paní vyrazila ven prohlídnout si příchozího líp pod záminkou zapálení cigarety. Možná ocenila, že jsem se předchozí večer diskrétně vzdálil, když vyrazila ještě s dvěma dívčinami do moře, aniž by se namáhaly s něčím takovým, jako jsou plavky. Voda měla příchuť nějaké ropné látky, ale pít se dala. Je to dědictví po Sovětské armádě, která na tomto strategickém místě měla své základny a celou tuto oblast úplně uzavřela. To paradoxně přispělo i k zachování přírody v neporušeném stavu.

Po obědě jsem se sbalil a vyrazil do Mazirbe. Po pár kilometrech, kdy jsem nikoho nepotkal, se z lesa vynořila mohutná postava se zavoláním: "Tak ty se tady chystáš utéct na Západ?!" Byl to rybář Miška, který na svých 72 let vypadal výborně. Asi to byla jeho policejní kombinéza na věšáku v maringotce, kde kolem nebyl nikde nikdo, tudíž se možná vydal někam na houby nebo tak. Dal mi krásné rady na cestu, nebudu to rozebírat. Chtěl jsem dojít do Mazirbe ještě do večera a tak docela spěchal. Ovšem rozvrzaná strážní věž, na kterou jsme před šesti lety vylezli s Laurou a Laumou se ukázala jako velké lákadlo. Opět krásný výhled, který je potřeba zažít víckrát než jednou za deset let.

To, co v těchto místech na mapě vypadá jako vesnice, může být pouze pár domů, ovšem všude byly tyto osady takto označeny už z břehu. Čekal jsem to samé u Mazirbe a tudíž ho i kvůli podcenění svých pochodovacích schopností přešel. I ty flašky, které se tam válely u lavičky, se mi vůbec nelíbily na nocleh. Tudíž o pár kilometrů dál jsem rozbil další jednočlenný tábor.

V úterý ráno jsem tudíž došel do Sikrags a poznal svůj navigační omyl. Vzhledem k tenčícím se zásobám a plánovanému večeru na podobném místě nezbylo než se do Mazirbe vrátit. Místní paní mi doplnila vodu, která byla lepší než ta naftová. To svinstvo totiž po nějaké době asi nějak polymeruje nebo reaguje s plastem, takže příchuť pak byla ještě výraznější. Zvolil jsem si jinou cestu, po bývalé železnici. Opět se na mě vrhali různí hmyzáci a nezbylo, než smutně doslova šlapat po kilogramech krásných borůvek a jahod. Po nějakých dvou hodinách násep končil v řece. "Endla" je název ulice v Tallinnu, který se mi tehdy obzvlášť líbil, protože připomíná něco jako "dead end". Takže nastalo další menší bloudění, které nemohlo dopadnout jinak, než vynořením se uprostřed Mazirbe, vzhledem k tomu, že jsem byl stejně uzavřen břehem moře, hlavní cestou a touto vesnicí. Vděčně jsem doplnil zásoby. Někdy věci mění svůj smysl, teď třeba po docela dlouhé době začaly mít opět význam peníze. Před tím byla daleko důležitější pitná voda, kterou je lepší táhnout větší množství, než zjistit, že došla.

Mazirbe je centrum místní komunity národa Livů, kterých už zůstalo jen pár set. Není to baltský národ, jsou příbuzní Finům a Estoncům. Mají tam místní centrum a muzeum, na které jsem jednak neměl moc sílu, což byla určitě škoda, ale stejně bylo zavřeno a muselo by se nějak dohadovat otevření na požádání. Šel jsem opět na břeh, kde mou krátkou historii této cesty místní rybář ocenil výrazem tvrdý chlap, kde to přídavné jméno se používá například pro silnou kávu. Mně to přijde celkem normální, protože znám osobně více takových extremistů.

Postavil jsem se pak na křižovatku na hlavní silnici a ocenil, že jsem si vzal něco na čtení. Jinak bych se vzhledem k jednomu autu za řádově minuty až desítky minut docela nudil. V opačném směru se cesta opravuje, což bych být místními nedělal. Znamená to další pokrok v podobě spousty turistů, kteří přivezou svůj smrad a hluk nejen z aut a zanechají zde své odpadky. Vzal mě pak nějaký mladý kluk s holkou, jejichž auto bylo plné rybářské výstroje. Moc mu na něm nezáleželo, jelikož jel po té štěrkové silnici dost rychle. V osmdesátikilometrové rychlosti člověk tu amortizaci slyší a cítí přímo ve všech kostech. Navíc to znamená oblaka prachu, takže je lepší volit nějakou světlou barvu a předjíždět se nedá, pokud ten před vámi skoro nezastaví. Takový menší Paříž-Dakar.

Nechal jsem se vyložit u odbočky na Irbene kvůli obřímu radioteleskopu, který jsem chtěl vidět. Agnese mi napsala, že je to strašidelné město, v kterém nikdo nežije. Tudíž pohled na divného týpka, který se vydal za mnou z hlavní cesty, mě vůbec nepotěšil. Napadlo mě, že jich tam třeba žije dvacet a budou si chtít užít s naivním příchozím trochu zábavy. Nechal jsem ho přejít, ale bohužel jsem později na něj opět narazil. Jeho společnice byla velkorážní flaška vodky, ale ukázalo se, že moje obavy byly zbytečně. Byl to místní ožrala, který se přiživoval coby občasný hasič, což byla věrohodná historka vzhledem k jeho celkovému zakouření a tomu, že ho skutečně vyložilo hasičské auto. Pro jistotu jsem mu řekl, že mě kolegové už čekají. Město je to fakt "spooky" se spoustou shnilých paneláků s vytlučenými okny. V budově radioastronomického centra naprosto nebylo koho se na cokoliv zeptat. Uklidnilo mě, že tam pěstují jahody a nechávají vybavení venku, aniž by se namáhali s plotem. Radioteleskop je ohromný, ale opět nikde nikdo. Začínaly se ozývat puchýře a únava, takže nakonec nezbylo než postavit stan na břehu řeky Irbe a strávit další noc mimo "pidlivizaci".

Asi už by to stačilo, sedím tady příliš dlouho v jakémsi tom turistickém centru a už od včerejšího rána zodpovědně myslím na to, že bych se měl vrátit. Příště to dopíšu o jednom skvělém majáku a o andělovi na pláži. Opravdu se ale ozvěte, jestli vás to už nebaví nebo to příliš plete vás spamovací filtr. Zatím čau.

Ondra

Dievs, sveti Latviju!

20. 7. 2009, 10.36

Ahoj děcka,

máte tu smůlu, že cítím velkou potřebu dokončit započatou práci. Mám neurčitý pocit, že minule jsem skončil v Irbene kousek od největšího lotyšského talíře.

A bylo ráno, den x-tý, středa 15. července. Trhl jsem svůj rekord v balení všeho možného včetně svého obydlí a půl hodiny po probuzení už jsem začal pochod zpět na hlavní silnici. To bylo velice rozumné opět pro minimální provoz, takže i ta snídaně se dá slušně odbýt i při čekání na stopa. Měl jsem v plánu dojet jen pár kilometrů do Oviši a tam si konečně aspoň na půl dne odpočinout a provést dekontaminaci jak svého těla, tak svého vybavení. Minule mě u té odbočky vysadil silně inspirativní Ivars s tím, že je tam nějaký kemp, po jehož civilizačních vymoženostech jsem tentokrát silně toužil. Opět mi to ovšem nebylo dopřáno a vše se ukázalo daleko složitější.

Po nějaké čtvrthodině mě vzali francouzští turisté do svého obytného auta. Byli to postarší manželé a před nimi jelo další takové auto s obdobnou osádkou. Ukázalo se, že dorozumění bude velice složité, jelikož z angličtiny znali možná pár desítek slov zhruba shodně s mou znalosti francouzštiny. Nepokoušel jsem se navrhnout jim ruštinu, natožpak němčinu. Ani jsem se radši nesnažil jim vysvětlovat, že devátý kanál CB vysílačky, kterou si spolu povídají, je vyhrazen pro tísňová volání. Dokonce jsem i zapomněl na to, že ve Francii usnadňuje komunikaci aristokratická angličtina, tudíž místo "border" je lepší říct "frontier", místo "come back" radši "return", místo "sorry" je lepší sloveso "excuse" apod. Dovezli mě teda až skoro ke břehu v Oviši a ukázalo se, že to bylo nedorozumění. Chtěli taky k radioteleskopu v Irbene a nakonec jsme si to za pomoci mé mapy, která byla mimochodem mnohem lepší než ta jejich, vysvětlili. Nezvládl jsem ovšem navést je k majáku, nechytali se ani na obrázek věžičky se světýlkem na mapě a lotyšské slovo "baka" bylo stejně nesrozumitelné jako "lighthouse". Později mi přišlo, že to jejich cestování je daleko lehkomyslnější než to moje. Byli to inteligentní a milí lidé, ale připadali mi jako velké děti, putující v zábavním parku od jedné atrakce k druhé. V případě jakýchkoliv vážnějších problémů v podobě například poruchy na autě by jim asi nezbylo, než se obrátit na své velvyslanectví, což může být docela nepříjemná zkušenost, jak jsem si to kdysi bohužel zažil.

Po opětovném vyzkoušení studeného moře jsem se vydal směrem, kterým měl být maják. Po nějakých dvou nebo třech kilometrech mi došlo, že jsem se opět zmýlil svým předpokladem. Maják nemusí být nutné viditelný přímo ze břehu, ale spíš z otevřeného moře. Takže jsem zapadl do lesa směrem zpět do vesnice a po chvíli došel až ke krásné impozantní věži z roku 1814. Na brance byl lotyšský nápis, který mohl znamenat jak přivítání, tak i přísný zákaz vstupu, tak nezbylo než vejít dovnitř. Zamířil jsem ke staršímu pánovi, který tam řezal u kůlny hliníkové součástí a ukázal se být správcem majáku a muzea. Tudíž jsem zaplatil vstupné a dostal školení bezpečnosti práce na majáku, což jsem musel stvrdit svým podpisem. Nechal mě pak prohlídnout si i to krásné muzeum s impresivní technikou v podobě mimo jiné obřích lamp a tisíciwattových žárovek. Je v něm i expozice o úzkorozchodné železnici, kterou postavila německá armáda v roce 1916 z Ventspils přes Mazirbe do Dundagy. Sověti ji zlikvidovali v roce 1960 asi proto, že k převážení raket s nukleárními hlavicemi se moc nehodila. Samotný maják je historicky cenný, protože se od stavby nijak nepřestavoval. Měnila se akorát ta technika, sovětské přístroje z padesátých let jsou už dobré akorát do toho muzea a dnes tomu vládne GPS. Zapíná se automaticky při snížení venkovního osvětlení pod 180 luxů a radiomaják samozřejmě funguje permanentně. Výstup 37 metrů přímo vzhůru po točitých schodech byl hrozně snadný vzhledem k ponechání výstroje na zemi. Opět mi byl odměnou krásný výhled na moře i do vnitrozemí.

Pak jsem ovšem obdržel nemilou informací, že v Oviši se nedá přenocovat jiným stylem, než na jaký jsem byl za poslední dny zvyklý. Hrozně jsem se chtěl konečně pořádně umýt a vyprat všechno to prádlo. Zvláště některé ponožky už byly skoro ekvivalentní zbraním hromadného ničení a jejich použití by mohlo být považováno za porušení ženevských konvenci o chemické válce. Dostal jsem teda mapku s náčrtkem pobřeží mezi Oviši a Liepene, kde měly být dva kempy. Vzdálenost to byla asi desítikilometrová, údajně přesně dvě hodiny chůze. Vůbec se mi do toho s těmi puchýři na chodidlech nechtělo, ale sesbíral jsem se a vyrazil na břeh. Začal jsem vařit oběd, což opět bylo mnohem těžší, než jsem čekal. Lihové kostky do této doby výborně fungovaly i přes nápis na návodu "Spotřebujte do: 01/2003". Akorát jsem asi pozapomněl dávat na ně lepší pozor a nenechat je zvlhnout. Poslední ze zbylých šesti kusů přesně stačila na výborné makarony se sýrem snědené za pocitu zaslouženého jídla.

Nevšiml jsem si přitom hned, že se začalo něco dít. Rackové kroužili a neklidné krákorali, zvedl se vítr od moře, bylo víc dusno a padla jakási mlha snižující viditelnost asi na 150 metrů. Očekával jsem bouřku a vyrazil s pláštěnkou v ruce. Deště jsem se ovšem nedočkal, přeci jen nemám s přímořským počasím skoro žádné zkušenosti. Moc jsem se nezastavoval, abych mohl odměřovat ten určený čas. Po nějaké hodině a půl jsem přebrodil řeku coby první orientační bod a narazil na zvláštní výjev. Na pláži odpočívalo deset ovcí a pět krav, z nichž jedna pila mořskou vodu. Obešel jsem je asi padesátimetrovým obloukem, stejně měly chuďátka určitě mnohem větší strach ony ze mne než já z nich. Nebylo by ovšem rozumné moc je plašit. Po celkem dvou hodinách a dvaceti minutách jsem došel na místo, o kterém jsem si myslel, že by to měl být vstup na nakreslenou cestu ke kempu. Snad by to odpovídalo nižší rychlosti chůze a asi třem chvilkovým zastávkám. Bylo tam ovšem pouze hřiště s improvizovaným dřevěným vybavením a lotyšskou vlajkou. Napadlo mě, že u nás by to vydrželo vcelku možná tak týden. Vydal jsem se tedy do vnitrozemí a stále si myslel, že jsem blízko cíle díky nějakým dovádivým hlasům poměrně nedaleko. Má cesta ovšem nakonec končila v močálu a další různé polní cesty se spoustou stop lidí i aut se ukázaly taky lichými. Po asi hodině a dvaceti minutách od příchodu na to hřiště jsem se vrátil opět na břeh asi jen 500 metrů dál, i když tím správným směrem. Shodil jsem batoh a sekl sebou na kameny střední velikosti, které byly naprosto všude kolem a měly původně sloužit jako orientační bod. Nešlo vůbec o fyzické vyčerpání, člověka můžou daleko víc unavit města plná lidí. V tento moment to byl spíš pocit nesmyslnosti a zbytečnosti svého počínání. Pitné vody jsem měl asi tak tři deci, což by snad ještě na pár hodin stačilo. Hluboce jsem oddechoval a napadlo mě, že jestli kolem poletí nějaký záchranný vrtulník, nejspíš se rozhodnou přistát kvůli takové zhroucené mrtvole na pobřeží. Vzpomněl jsem si na babičku, která mi říkávala: "Ondro, nesedávej na tom kamenu, ať neprochladneš." Promiň babi, tohle je pořád lepší než mokrý písek.

V dálce jsem spatřil nějakou postavu, která se brouzdala v mělkém moři. Ty jo, člověk! Tam budou možná nějací další dobří lidé a třeba dostanu za ty jinak celkem bezcenné papíry a mince aspoň vodu a nechají mě přenocovat. Toto vědomí mi stačilo k zvednutí se a pokračování v cestě. Byla tam jakoby brána a u ní starší manželé s rybářským prutem. Pozdravil jsem "Lab dien" a přešel na ruštinu. Asi jsem vypadal opravdu bídně, protože paní mě zavedla přes jejich pozemek, kam údajně jinak cizí nepouštějí, až na cestu ke kempu. Tam mířila i ta plnoštíhlá slečna v batikovaných šatech, kterou jsem před tím zahlédl a nakonec jsem na ní narazil po cestě mezi dřevěnými domky pro turisty, jak přikládá do kotle za budovou kempu. Připadalo mi to jako sen, jako bych se dostal naráz na Mezinárodní kosmickou stanici a lidi se na mě taky na oplátku dívali, jako bych spadl někde z Marsu, bez auta, jen s batohem, celkem nemytý a prudce opálený v obličeji. Toužil jsem po posteli v nějakém tom baráčku, to by ovšem znamenalo čtvrtinu mého měsíčního nájmu, takže bylo lepší se přemoct a za ekvivalent stovky opět přenocovat ve svém stanu. Dostal jsem registrační lotyšsko/ruský formulář, vzal propisku a chvíli se na něj bezradně díval. Administrátorka, holka podobného nízkého věku, jako kolegyně, která mě sem nevědomky přivedla, se mě i přes předchozí rozhovor zeptala: "Rozumíte rusky?" "Ano, akorát se mi hrozně nechce." Pronesení výrazu "Matrix" asi vůbec nepochopila. Takže jsem vytáhl pas, protože jsem akorát věděl, jak se jmenuju. Musela mi poradit i datum, protože rozleptané hodinky jsem nosil v kapse. Nakonec jsem trochu zaváhal i nad tím, který je rok a završil to svým autogramem.

Bože, to je tak krásné, zmáčkneš tlačítko a za chvíli máš horký čaj, otočíš kohoutkem a umývá tě jakž takž pitná voda, což nezbylo než využít jako skoro první věc. Další nádhernou věci byla automatická pračka i dokonce se sušičkou, za což jsem byl hrozně vděčný. Stačila večeře v pohodlné kuchyni, sprcha, zmíněný čaj a opět jsem měl dost energie na další práci. Šel jsem přes jakoby fotbalové hřiště kolem všech těch aut a stanů. Vesměs to byli Litevci, kteří asi objevili kouzlo a láci dovolené u svých chudších příbuzných. Na konci byla větší skupina lidí, kteří shodně s většinou dnešní populace jsou nejspíš nervózní, pokud je kolem chvíli ticho. Jejich puštěné autorádio a dovádění u grilu jsem radši opustil přechodem na další ekvivalent fotbalového hřiště pouze s jedním autem a stanem. Čekání na jakž takž rychlé dvojí vyprání a jedno usušení se pak protáhlo až do půlnoci.

Opět jsem si tady ověřil, že Lotyši a Litevci si přes příbuznost svých jazyků rozumí asi tak, jak by si neznalý Čech rozuměl s neznalým Rusem nebo Slovincem. Litevština je archaický jazyk příbuzný sanskrtu a je tudíž předmětem zkoumání spousty lingvistů. Lotyština už ale obsahuje příliš mnoho přejatých slov hlavně z němčiny a ruštiny díky velké mixáži různých národů v historii. Tato výměna genetického materiálu má pozitivní následek v tom, že jsou tady jak hezké děti, tak hezké holky. V kempu si asi desetiletý klučina se stejně starou holkou kopali na hřišti s plastovým povrchem. Docela jsem toužil si zahrát s nimi. Administrátorka k ním přišla a její ruština i lotyština ji nebyla nic platná, jelikož kluk reagoval akorát litevským "nesuprantu". Angličtinu ji evidentně nenapadlo použít. Zeptal jsem se, jestli už zavírají a dostal jsem odpověď, že po jedenácté je noční klid. Zkusil jsem to tedy sám: "You just have to stop the game. Finish." a doprovodil to gestem rozhodčího. Klučina upřímně nasadil otrávený výraz a disciplinovaně odkráčel.

A bylo ráno, den n-tý, čtvrtek 16. července. V noci mě trochu rušil hlasitý vrzavý hlas nějakého nočního ptáka, což bylo ovšem pořád lepší než spousta lidských hlasů přes půlnoc a od brzkého rána. Pak mi ale připadalo, že všechno to balení, teplá snídaně, sušení bot za pomoci sluneční energie na rozpálené střeše transformátoru apod., se nějak neúměrně protahuje. Přeci jen už jsem byl asi unavený a navíc jsem spíš člověk večerní, takže ranní šok v podobě práce nebo studia většinou řeším nějakou bootovací tekutinou. Tady to byl zelený čaj, výborný nejen proto, že je "fair trade". Poslední důležitá věc bylo zaplavat si pořádně v moři. Dostal jsem asi docela dobrý nápad a naprosto všechny cenné věci radši svěřil skladišti za kanceláří administrátorky, která ji zamykala při každém sebekratším opuštění. Tentokrát jsem tedy potenciálním zlodějům, na něž pozitivně naladění místní evidentně věří asi tak jako na bubáky, přenechal vesměs jen své oblečení, ručník a podobně nevábné věci. Ano prosím, aspoň dohromady pár stovek metrů, ještě kus k té bóji, u které se člověk stejně může ještě postavit na dno. Lidi se často dívali mým směrem, co za blázna to zase přeceňuje své síly. Po nějakých dvaceti minutách jsem z té docela teplé vody vylezl a nezbylo než moři tentokrát polohlasně poděkovat za milou společnost "Paldies laukums".

Ještě jedna sprcha na dlouhou cestu domů. Přeci jen už od předchozího večera nezbylo než myslet na návrat. Cesta z Liepene na hlavní silnici byla v tom poledním slunci i s těmi puchýři celkem dlouhá a provoz opět nízký. Zkusil jsem tentokrát ceduli s písmeny LT, protože se mi moc nechtělo procházet se pak po Ventspils. Po asi půlhodině přijelo z opačného směru auto, které jsem předtím nejspíš nezaregistroval, zakroužilo a řidič v podobě inteligentně vypadajícího chlápka středního věku mi přátelsky oznámil, že mě sveze za Ventspils. V kufru měli krásně vonící nařezané dřevo, které údajně bylo ze stejně už spadlého stromu. Spolujezdcem byl řidičův otec, starší pán, který sem přišel coby ruský voják a založil tady rodinu. Tady to teda byla už druhá generace, u kluků z Daugavpils se jednalo dokonce o třetí generaci přesídlenců, kteří přišli hned po válce. I z tohoto důvodu je místní občasný nacionalismus trochu problematický, protože ti lidé ve většině případů vůbec nerozhodovali o tom, že se přestěhují někam do Pobaltí. I místní Rusové paradoxně mají svou zemi rádi a považují ji za svůj domov. Z lotyšské strany jsem se vesměs setkával s rozumným přístupem, že je to historie, kterou stejně nikdo nezmění. I to byl jeden z důvodů, proč jsem tentokrát vynechal jinak krásné Estonsko, kde je to nepřátelství příliš silné a nápadné i pro trochu vnímavějšího cizince. Vzhledem ke své ruštině a konstatování, že u nás se v národních parcích volně stanovat nesmí, jsem ovšem byl jednou za Estonce považován. Odpovědí mi tehdy bylo, že pokud po sobě člověk všechno uklidí, tak se to toleruje.

Dovezli mě kus za Ventspils na cestu do Liepaje a vrátili se pár kilometrů domů. Byla to opět pohodlná zastávka s lavičkou a celkem brzo mi zastavil chlápek mého věku v Hondě Civic. Pronesl skoro hned omluvu, že mu nefunguje klimatizace. Za to jsem byl velice vděčný, protože by to už nejspíš znamenalo značně nachlazení. Byl to podnikatel pracující ve Ventspils a žijící v Liepaji. Udělal zastávku u místního pivovaru kam dodává velkorážní pětilitrové kanystry, dvě flašky dal do kufru a jednu mě. Vzhledem k vyššímu stupni jsem ji pro jistotu likvidoval pomalu celé ty dvě hodiny cesty. Můj dobrodinec se za týden chystá na dovolenou v Krkonoších, takže jsem mu přišel značně vhod pro různé turisticko-logistické tipy. Zavezl mě na konec města na silnici, která už míří do Litvy. Bylo šest hodin večer místního času a Algirdas, člen Hospitality Clubu z Klaipedy, na můj telefon zareagoval velice pozitivně a domluvili jsme se, že se potkáme u supermarketu Akropolis, kde má do desíti brigádu. Předpokládal jsem, že bych to mohl stihnout a naivně přemýšlel, jak si v nějakém tom chrámu konzumu budu krátit dlouhou chvíli. Díky mé ceduli s nápisem LT se čekání neúměrně protahovalo a stejně jsem byl po asi hodině svezen pouze mlčenlivým postarším řidičem do města Nica. O Liepaji, která se mi minulé docela líbila i se třemi velkými kostely pro všechny místní hlavní konfese, jsem tentokrát zaslechl, že je to divné město. Asi je to trochu podobné tomu, co máme u nás v bývalých Sudetech, kde dodnes není normální skladba obyvatelstva, protože komunisti tam posílali lidi za trest. Historický pocit sounáležitosti a tradice se občas ukazují jako důležitá věc.

V Nice se nic nedělo, provoz minimální a skóre tudíž bylo dvacet kilometrů za čtyři hodiny. V 22:00 jsem definitivně ztratil trpělivost, stejně to už pro příchod večera nemělo smysl. Vyrazil jsem k nějakému hotelu, který vypadal docela obyčejně, jako spíš pro řidiče. Měl zamčené dveře. Ženská z vedlejšího obchodu napřed prohlásila, že za deset latů tam můžu přespat a po chvíli si to rozmyslela a poslala mě do tzv. bistra. Byl to tak hnusně luxusní podnik, že jsem se okamžitě ve dveřích, kde si mě stejně nikdo nevšiml, otočil s rozhodnutím, že na to nemám. Sedl jsem si na lavičku v parku s krásně vonícími lipami (to je etymologicky původ toho názvu města Liepaja) s pocitem bezradnosti. Docela blízko dováděla nějaká mládež posilněná snad jen alkoholem a jedinou útěchou byla přítomnost děvčat, díky nímž by se ti týpci mohli chovat aspoň jakž takž slušně. Vyrazil jsem podle ukazatele "Baznica" (kostel), kde jsem očekával potenciální pomoc nejen materiálního druhu. Krátkodobý spolucestovatel Karlis kdysi prohlásil, že je docela dobré nocovat na hřbitově, protože tam se i různé pochybné existence bojí. Přišlo mi to logické, některá města plná lidí můžou člověku připadat mnohem děsivější. Byl jsem už docela apatický a ona ulice vedla spíš pryč z města. V protisměru jelo rychle nějaké větší BMW a svítilo dálkovými světly. Clonil jsem si oči a když se přiblížili, asi s nepříliš hezkým výrazem jsem zanadával něco ve smyslu: "Ty seš takový debil!". Zastavili a otočili to zpátky. Poprvé v životě jsem si připravil pepřový sprej do pohotovostní polohy a chystal se ho použít. Byli čtyři a v případě, že by nestihli rychle vystoupit všichni naráz, byla vysoká šance na celkové zamoření vnitřního prostoru tak, že by nebyli hodinu schopni nic dělat. Spustili na mě něco lotyšsky a já jsem na ně na oplátku rusky nepříliš přátelsky s rukou v kapse vybafl, že mě akorát oslnili. Odpovědí mi bylo pouze zdvořilé "Izvinitě" a rychlý start obloukem do předem zamýšleného směru. I tak to bylo nepříjemné.

Procházel jsem se pak různými poli a zahradami směrem k té hlavní cestě. Už jsem nemohl, nutně jsem potřeboval aspoň pár hodin spánku. V nějakém sadu jsem hodil věci na zem a zkusil zalehnout jen za pomocí karimatky a spacáku se všemi cennostmi včetně foťáku na svém těle. Tohle ovšem není Korsika se svou suchou přírodou a bylo tady příliš živo. Pustila se do mě opět nějaká komářice a celkem blízko dovádělo něco, co jsem odhadoval na myši. To mě opět probralo a donutilo mě popojít o kus dál. Kdyby tu tak byly takové ty kopy sena, jaké jsme stavěli ve Stříteži, napadlo mě. Občas jsem minul nějakou tu farmu bez plotu, kde žili evidentně slušní lidé, protože na rozdíl ode mě už spali. Nakonec jsem neměl jinou volbu, než postavit stan na vysoké a mokré trávě a usnout.

Probudil jsem se asi o půl šesté ráno pronásledovaný nějakými zlými sny. Slunce už svítilo, jsme přeci jen na severu. Tudíž jen pro pořádek to byl pátek 17. července. Datum mi bylo docela ukradené, ale fakt, že mám už jen tři dny na cestu domů, poněkud méně. Na benzince jsem doplnil zásoby i svůj žaludek a byl opět vděčný za všechny ty civilizační vymoženosti v podobě například umyvadla a zrcadla. Vyrazil jsem na skoro stejné místo, kde jsem předchozí večer strávil tolik času a po ani ne desíti minutách mi zastavili dva chlápci z Liepaje, mladý vysmátý řidič a postarší spolujezdec. Byl jsem opět považován za téměř místního a okamžitě obdržel pozvánku v litevštině na následující víkend na velký hudební festival v Liepaje. Vezli jich do Klaipedy několik krabic, jak se později ukázalo. Provoz byl opět téměř nulový a dostal jsem otázku, jestli mám pas. Trochu jsem se tomu navzdory svým zkušenostem z česko-polské hranice divil, že máme přeci jen ten Schengen. Odpovědí mi bylo, že i tady to funguje za pomoci místní policie, která zkontroluje třeba každého desátého s velkým zájmem, jaké že to ovoce se to veze. Hranice se ovšem opět projevila coby děravá jak řešeto a jen policejní auto ukazovalo na to, že strážci zákona pravděpodobně ještě spí. Za Palangou, místním mládežnickým letním centrem, které vzbuzuje úsměv v Litevcích i jiných národech při každé zmínce pro svou veselou atmosféru, na nás čekala uzavřená hlavní silnice. Objížďky vedly po různých skoro až polních cestách a dostali jsme se až do Kretingy. Opět přišla ke slovu má mapa a do Klaipedy jsme pak přijeli že severovýchodu. Dali mi jakýsi plán města vydaný v roce 2001 s veselým konstatováním, že to je na památku. Ukázalo se to od nich jako neočekávaně dobrý tah, protože spolujezdec ani řidič nevěděli přesně, kde jsme. Když jsem prohlásil, že jsme na Liepajos Gatve a za chvíli projedeme kolem nemocnice po pravé straně, která se tam opravdu objevila, řidič se opět pousmál a celá navigace byla kompletně svěřena do mé režie. Po desíti minutách jsme se plynule promotali kolem centra na jeho jižní okraj, kam se potřebovali dostat. Tam jsme se rozloučili se vzájemným poděkováním.

Krásná Klaipeda opět bohužel zůstane více méně na příště. Bylo by taky super půjčit si kolo a vyrazit na Kurskou kosu do národního parku Neringa, ovšem teď už je potřeba se dohrabat nějak domů. Nida by navíc tentokrát mohla být ve srovnání s Kolkou i trochu zklamáním, vzhledem k tomu, že je to profláklé místo vyhledávané německými i dalšími turisty. V informační kanceláří, odkud jste zaslechli minule můj úpěnlivý hlas, jsem nějaké dvě hoďky okupoval jeden ze dvou veřejných počítačů, vyrušován pouze sem tam nějakými turisty. Více už pak odváděli pozornost dva mlaďoši někde z české kotliny, kteří se nějakou holku stejné národnosti snažili docela hlasitě oslnit svými stopařskými zážitky z Pobaltí. Osazenstvo kanceláře už se dívalo trochu nepříjemně a já jsem neměl sílu někoho požádat o ztišení, stejně to netrvalo moc dlouho. Děvče se pak přiblížilo ke mě prohlížeje skříně se suvenýry a letmý pohled na tričko od Hnutí Duha a diář s otevřenou stránkou nadepsanou "Červenec" ji asi dal to správné vysvětlení, proč jsem se po nich tak škaredě díval.

Lina nezněla v telefonu nijak nadšeně na dotaz, jestli se nachází v Kaunasu. Na cestách nemá moc smysl brát si kontakty na všechny ty milé lidí, které člověk potká. Přátelství i jiné vztahy na dálku většinou postupně vychládají spolu se vzpomínkami na společné chvíle, které už jsou pryč. Má to smysl akorát v případě, že je ten vztah hodně silný nebo pokud z toho plynou vzájemné kšefty, jako v případě jistých lotyšských astronomických snímků. Dostal jsem ale dobré tipy na cestu, vesměs na stopa. Toužil jsem po lodi do Gdaňsku, která by mě klidně převezla kolem Kaliningradské oblasti a pak po nějakém EC nebo IC do Varšavy a odtud do Ostravy nebo Břeclavi, ale mezinárodní osobní lodě odtud jezdí akorát do zmíněného Německa. Vlaky se ukázaly být naprosto nevhodnými pro jiné směry železnic, takže jsem si pro jistotu v tom kanclu vzal malý jízdní řád autobusu mezi Klaipedou a Kaunasem. Myslel jsem na to, že pokud klimatizace nebude fungovat, tak se uvařím, a pokud fungovat bude, tak se nachladím. Cestou na autobusák jsem se rozhodl, že pojedu akorát do Gargždai a odtud stopem. Autobus mi málem ujel, kvůli rozdílu mezi jízdními rady v kase a na nástupišti. Nebyl jsem si jistý, kde v tom městě vystoupit, abych minimalizoval chůzi. Řidičovi jsem vysvětlil, o co mi jde a zastavil mi pak na mostě nad dálnicí, odkud se dalo po schodech sejít dolů. Evidentně toho taky v životě moc nenastopoval. Naštěstí to znamenalo jen asi deset minut čekání a cedule s nápisem Kaunas mi ulovila BMW s mladou posádkou v podobě řidiče Andrzeje a krásné Sondry. Opět vyznavači autostopu na obou stranách barikády. Byli milí a snažili se mi po telefonu splašit i nějakou tu střechu nad hlavou, ale spěchali někam mimo Kaunas, takže mě vyložili na stejném místě, kde jsem před necelými šesti lety vyrazil opačným směrem do Klaipedy. Bylo pět odpoledne, tak jsem se rozhodl zkusit ještě do večera opustit toto město, které z nějakého důvodů nemá mezi většinou Litevců dobrou pověst.

Chvíli jsem za pomoci tenčících se zásob v lékárničce ošetřoval svá zmučená chodidla u nějakého krematoria. Pak jsem se prošel kousek k celkem blízké benzince. Nic moc, klientela většinou místní, ale zmrzlina dobrá. Ptal jsem se řidiče náklaďáku, jestli o kus dál není další nějaká benzinka, kde se zastavují tiráci. "Jo, jen pár kilometrů. Když k ní přijedete, tak to bude do kopce". Takže jsem neuváženě vyrazil na další procházku, která dohromady mohla dát asi osm kilometrů. Zjistil jsem, že ručník, univerzální nástroj stopaře podle Douglase Adamse, může rovněž posloužit jako improvizovaná plynová maska. Vzduch je pak teplejší, vlhčí a má asi i vyšší obsah oxidu uhličitého, zato ale neobsahuje tolik karcinogenních prachových částic. Vypadal jsem asi jako anarchista. Taky jsem měl už silný pocit typu: To je ale trapas, hlavně ať mě tady nezahlídne někdo známý, už jsem na takové blbosti příliš starý, bohatý a seriózní muž. Nájezd na dálnici u jezera a obří řeky Nemunas byl akorát ztrátou asi dvaceti minut. Nakonec jsem došel k benzince a vešel do stejných dveří jako před šesti lety. Tady to tehdy začalo, tady to snad teď i skončí. Pamatoval jsem si, že tady měli dobrou vodu z kohoutku, což už teď nebylo nutné zkoušet. Stály tam dva náklaďáky se zlínskou značkou a s tahači coby nákladem na návěsu. Řidič měl na mé "Dobrý den, nejedete náhodou domů?" značné pochopení, zvláště když jsem dodal, že v pondělí už musím být v práci. Bylo milé zase mluvit česky, osádky ale byly tříčlenné. Další náklaďák měl dokonce na návěsu vsetínské číslo a řidič mluvil silnou valašštinou. Stejně ale byli dva a navíc zamrzlí v Kaunasu na celý víkend kvůli nějakému zákazu. Nezbylo než zkusit dva polské kamióny naproti. Odpovědí mi bylo "Sedej" a okamžitý start na hranici s Polskem.

Řidič byl milý postarší chlápek a se svým kolegou tvořili dvoučlenný konvoj. Nechal jsem mu všechny místní mince a na oplátku obdržel 20 korun a 50 haléřů. Byl to pro mě několikanásobně nevýhodný kurs, což bylo naprosto správné. Měl jsem radost, zapadalo Slunce a nezbylo než na to prohlásit "Viso gero", ještě se snad do této krásné země vypravím. Tentokrát už to ale asi bude více sterilní dovolená, lépe naplánovaná a připravená. Měl jsem často pocit nedostatku informací a dobré výbavy. Boty skončily reklamované v obchodě a nebyl čas kupovat nové, plavky se taky už skoro rozpadají, přes krém proti Slunci jsem se stejně spálil, neostříhané vlasy se ukázaly být už příliš překážející a o lihu a repelentu už jsem psal. Aspoň jsem stihl koupit nový spacák, což bylo skoro to nejdůležitější, protože v tom starém bych se už klepal zimou namísto spánku. Taky už se mi nechce cestovat samotnému, díky zkušenosti s cestou do Chorvatska s Nanou a Veronikou z Oděsy, které jsou jednak milé a jednak si díky přivyknutí na drsné podmínky nestěžují na nějaké nepohodlí. Příště to snad bude, dá-li Bůh, i s nějakou tou inteligentní a krásnou ženuškou a později snad i s nějakými těmi inteligentními a krásnými mrňousy. Další poučka na cesty je, že se zde výborně prověří jakýkoliv vztah.

Odpočívadlo za hranicí mě ale moc nenadchlo díky řidičově informaci, že z otevřené strany se tam někdy dostávají zloději, vykrádající náklad. I ta místní mládež vypadala jako dobří flákači. Na parkovišti jsem se ale dostal do lepší společnosti. Bylo tam u jednoho náklaďáku shromážděných pět řidičů a byli až na jednu výjimku moc milí. Mladý subtilní klučina evidentně stál o moji společnost a nabízel mi svezení do Ostrolenky druhý den ráno. Chtěl jsem ovšem domů a noční vlak ze Suwałki do Varšavy by mi ke štěstí stačil. Stop na silnici do Suwałki už neměl smysl, protože se setmělo. Jeden z těch řidičů se do mě trochu navážel, mermomocí se chtěl bavit německy a žádal si neúspěšně druhé z mých jablek, které jsem zrovna koupil. Odbyl jsem to ze zdvořilosti skoro jen jednou větou, která byla dokonce i správně. Ostatní měli daleko radši můj systém panslovanské esperanto a "německý" řidič byl nakonec ostatními vyprovozen výrazem "Chodz!" s komentáři ve smyslu vypadni a dej tomu klukovi konečně pokoj i se svou moldavštinou. Opět jsem byl ve vleku událostí, protože se rozhodli použít vysílačku: "Ahoj kluci, máme tady jednoho Čecha, který jede z Lotyšska domů. Nejedete někdo do Varšavy nebo dál do Slezska?". Na obzoru se objevila vysoká kabina a za ní i ten návěs. "Co je to za krám, dělej, zkus ho!" Na zopakování dotazu se ozvalo: "Jedu do Grojce pod Varšavu, dej mi ho." a pak ještě "A kde ho teda máš?" "No tady, jak je bar Malibu". Kluci na mi ukázali na cestu: "Běž, je tvůj!", ale pak mě zastavili, že zajede na parkoviště. Kolos zakroužil a přišli jsme ke kabině. Chlapi jsou to drsní a i přes třicetiletý věkový rozdíl si na potkání tykají. Díky jejich tvrdé a nebezpečné práci máme všechny ty vymoženosti v supermarketech, které se celkem nesmyslně vozí z jednoho konce Evropy na druhý a zase zpátky. Asi padesátiletý řidič uzavřel krátkou diskuzi výrazem "Sedej" a jelo se. Klukům na parkovišti jsem už poněkolikáté s širokým úsměvem poděkoval.

V Suwałki spustil z rádia hrajícího hlavně písničky mého dětství Freddie Mercury svoji "Show must go on", pak Sandra "Around my heart" a já byl opět dost spokojený člověk. Silnice byly volné a připadalo mi to jako let na andělských křídlech. Řidič byl jakž takž přátelský, i když odměřený. Byl z té cesty z Finska už asi docela unavený. I on se bavil s kolegy vysílačkou nadávaje občas na nějaké problémy na cestě, pokud to byl někdo za ním a dávajíce a přijímajíce tipy, pokud to byl někdo v protisměru. Tipy byly hlavně ve smyslu: "Ahoj, jaká je cesta na Suwałki?" "Všechno v klidu." "Díky, díky, ať se daří.", případně "Kus před tebou odchytávají zelení ve tvém směru v neoznačeném autě." Pokud to byl někdo před ním, tak zkoušel i předat mě samotného někam do Katowic, za což jsem byl vděčný.

Nepovedlo se to a po nějakém tom mém kratším spánku jsme asi ve dvě v noci dorazili do Grojce na obří benzinku. Nezbylo než opět zkoušet řidiče, kteří se pohybovali kolem, nedovolil bych si někomu v tuto dobu klepat na kabinu. Kolem čtvrté ráno jsem oslovil staršího běloruského řidiče, který mě nakonec vzal, i když přitom prohlásil něco ve smyslu "Tys mi zrovna chyběl…". Nakonec ale nejspíš nelitoval, taky mi pak řekl, že když k té benzince přijížděl, tak už se mu chtělo hrozně spát. V tomto je stopař, který podle zájmu něco vykládá nebo jen společně mlčí, lepším životabudičem než kafe a cigarety. Svítalo a byla to teda sobota, 18. července. Můj společník byl už šedesátník, který svou kariéru za volantem náklaďáku začal zhruba v době, kdy jsem se narodil. Tehdy to bylo pod křídly Sovtransavto postupně po celé Euroasii, kam se dalo dojet po souši a kde zrovna nevládli západní imperialisté. Asi jsem se mu postupně zalíbil, protože po nějaké té hodině mi nabídl, že když s ním vydržím jeho povinnou devítihodinovou pauzu někde v jižním Polsku, tak mě vezme až do Brna. Jel z Brestu a jeho cílem byla slunná Itálie a o nákladů nic nevěděl, protože byl zaplombovaný.

Bylo potřeba někam se uklidit že silnice před osmou hodinou ranní kvůli zákazu jízdy kamiónů v sobotu dopoledne a protáhnout to až na povinných devět hodin přestávky. Mohl jsem se dostat domů i dřív, vystoupit třeba v Czestochowé a dojet to vlakem. Rozhodl jsem se ale solidárně počkat i kvůli bolavým nohám a nedostatku sil na velká nádraží, což bývají všude na světě nejhorší místa ve městě. Byli tam i další tři běloruští kolegové, kteří taky museli čekat. Návštěva příbuzenstva v Sosnowci 50 km daleko by asi nebyla moc vhodná vzhledem k mému nemytému vzhledu. Nějakou dobu jsme se pokoušeli o spánek, řidič na lehátku a já na sklopeném sedadle. Nic moc, nakonec bylo lepší natáhnout se přes obě sedadla s ledničkou v zádech. Spánek trval jen do brzkého odpoledne, kdy se celý autobus plný místního osazenstva rozhodl popovídat si skoro přímo pod našimi okny. Řidič to ohodnotil značně sprostě, byla to taková typická kombinace blbosti a bezohlednosti, jako když vám třeba soused začne pálit kus od pověšeného prádla své plastové odpadky. Pozval jsem svého dobrodince aspoň na oběd. Pak už nás to oba nebavilo a čas se vlekl. Napadlo mě, kolik knížek bych na takových pauzách mohl přečíst a taky se ho zeptal, jestli třeba nemá šachy. Neměl, nebyl ten typ. Jeho názory mi pak připadaly značně konzervativní, i když to byl v jádru dobrý člověk, kterému šlo hlavně o zabezpečení rodiny. Na předsudky typu, že Polák není národnost, ale profese, nebo že na celé západní Ukrajině žijou samí zabijáci, nezbylo než aspoň popsat své pozitivní zkušenosti. Když jsem se ho opatrně ptal na různé ty děcka na demonstracích proti Lukašenkovi, tak to s úsměvem odbyl poukazem na mírně řečeno neprofesionální žurnalisty a propagandu. Mě osobně připadal pod vlivem té jejich vlastní. Pravda je opět složitější než v amerických filmech typu dobrý a zlý hrdina. Ve východní Evropě je asi přeci jen výhodnější silně prezidentský systém než se spoléhat na nějaký nefunkční a rozhádaný parlament. V Lotyšsku se za 13 let vystřídalo 11 vlád, což evidentně místním značně celou politiku znechutilo. V ekonomicky výborně fungujícím Bělorusku začínají hodně investovat západní firmy, protože s těmi lidskými právy to pro ně není asi už tak žhavé a Lukašenko i trochu povolil šrouby. Většina lidí svou svobodu docela oželí a je pro ně důležitější fakt, že je o ně jakž takž postaráno. Horší už bývá, pokud je režim k vlastním lidem bezohledný, jak to předvádějí někteří soudruzi v Asii. Já jsem asi mimo i z tohoto důvodu, pro všechny ty divné názory. To, že jsem v šesti letech poprvé střílel ze skutečného samopalu vzor 58 (byť i slepými náboji) nebo všechno to IPCHO s igelitovými pytlíky a plynovými maskami se mi teoreticky bohužel ještě může hodit. Akorát jsem už tehdy špatně snášel, když mi říkali, co mám dělat a co si mám myslet.

Před pátou odpolední jsme konečně s ruským "Sbohem" vyrazili. Čekala nás ještě zastávka v městě Tychy kvůli nákupu pamprsek pro vnučku. Řidiči jsem dočasně vypomohl velkou částkou v místní hotovosti, za což jsem později obdržel ekvivalent euříků. Až na cestě pryč z města řidič zjistil, že prodavač nás při tom čachrování s chechtáky natáhl o jeden balík v ekvivalentu tří stokorun. Asi ta únava na nás obou byla vidět nebo to byla pomsta za naší ruštinu nebo to bylo taky jen z nepozornosti, je to už jedno. Zbyla už jen česko-polská hranice s výměnou peněz a domovina. Ta mě přivítala bouřkou s hromy a blesky, z nichž jeden praštil jen asi sto metrů od nás. Byla to už úplná rychlovka, kilometry ubíhaly jako film a zjistil jsem, že asi i stihnu předposlední vlak v 11 večer a nebudu muset čekat na nás popůlnoční víkendový "ožralý" motoráček. Řidič dostal na památku poslední sadu pohlednic s nějakým tím profesionálním valašským uměním. Vypadá to jako blbost, ale ukázalo se jako skvělá věc tahat se s nějakými více méně drobnostmi na rozdávání pro hostitele a jiné dobré lidi, kteří člověka třeba svezou. Zvláště ti řidiči na nějaký ten astronomický hologram valí oči a nic takového neočekávají. Musí to být akorát dostatečně skladné, maximálně o velikosti CD. I tohle si razí cestu do srdce a myslí místních lidí, spolu se znalostmi jazyka, kultury a historie. Už by se mi skoro ani nechtělo cestovat do zemí, kde se s většinou lidí nedomluvím, takhle je to mnohem zajímavější. I v zemích na jih a západ od nás jsem vděčně vzpomínal na ne zrovna oblíbené hodiny němčiny.

Vystoupil jsem na ulici Vídeňská a řidič pronesl s úsměvem pro mě zvláštní rozloučení: "Nevzpomínej ve zlém." Lidi na východě Evropy jsou v průměru naladěni o dost víc pesimisticky než u nás nebo dokonce dále na západě. Mně připadá, že svět je docela dobré místo k životu a podívaná ve večerních zprávách se od reality většinou dost liší pro svůj negativní výběrový efekt. Oceňuju, když sto tisíc aut projede po D1 bez nehody (jejich dopad na životní prostředí už o dost méně), o tom ovšem není tak zajímavé psát. Taky je člověk vděčný za věci, které fungují, jako třeba spolehlivá elektronika ne zrovna čínské výroby nebo v tento moment funkční městská hromadná doprava, otevřena kasa na nádraží a stánek, kde si unavený cestovatel koupí osamělé jedno pivo na oslavu svého dobrého návratu.

Takže to je ta pointa, tohle všechno jsem splácal už na svém krásném Fujitsu-Siemens XYZ, akorát odeslání bude muset počkat na pondělní ráno nebo spíš dopoledne. Už se snažím přepnout kontext, mimo jiné kratším pobytem v práci, ale nesoustředěnost je docela silná a má duše pořád asi ještě někde cestuje. A odpusťte, že tentokrát nedojde na nějaké ty dárečky z cest, v Rize to bylo ještě příliš daleko domů a v Klaipedě už na ty trochu kýče nebyla síla. Já jsem na vás všechny stejně myslel a pokud mě máte aspoň trochu rádi, tak uvítejte aspoň ten fakt, že jsem přijel bez ztráty čehokoliv domů. Bylo by super najít na břehu Baltu kousky jantaru i s nějakým tím zataveným chudákem hmyzákem, kterému je pár miliónů let, ale nepovedlo se to. Našel jsem akorát lžičku a dva funkční zapalovače, takže pokud je zájem, někomu je předám. S cigaretama jsem naštěstí už přestal. Náklady na celou tu dvoutýdenní cestu byly velice podobné stejné době strávené doma. Stálo to ovšem, jak už víte, spoustu energie. Stejně ale takové vyblbnutí vřele doporučuju, je ohromné zjistit, že jedinou starosti je jídlo a přespání, což se stejně vždycky nějak vyřeší. Ani jsem si dva týdny nevzpomněl na nějakou zkoušku z matematiky, jejíž repríza mě ještě v září čeká a po pár dnech vymizely i poslední myšlenky na něco takového, co se nazývá prací. Bylo to akorát někdy takové jakoby trochu rozmazané, jak to říkal ten můj poslední společník, jako ubíhající film, který se člověka zas až tak netýká. Příště to asi už opravdu bude muset být o něco víc odpočinkovatější, i když ležet týden na pláži asi už nikdy v životě psychicky nezvládnu. Stálo to za to a líbilo se mi to a doufám, že vám aspoň trochu taky, i když jsem se teď hrozně rozkecal. Takže prosím pište své dotazy a kritiky. Někdy třeba za ten rok se potkáme na neočekávaných místech za neočekávaných situací, které činí pobyt na tomto světě zajímavějším a hezčím. Přeji dobrý začátek nového týdne.

Ondra